Historie

Berberská éra

Berberské kmeny - Berbeři jsou původními obyvateli západní a severní Afriky. Ve 4.tisíciletí př.n.l. přišly na území dnešního Tuniska. V této době obývali Berbeři souvislý pás území od Kanárských ostrovů až po území dnešního Egypta, údolí Nilu. Žili v  ksarech a kasbách a živili se chovem koní a velbloudů.

 

Fénická éra

Féničané byli semitský kmen, který pocházel a původně sídlil podél pobřeží Syropalestinské oblasti (dnešního území Izraele, Palestiny, Libanonu a Sýrie), jinak nazývaného také Kanaán. Jejich nejvýznamnéjším městem bylo město Tyros, které bylo ekonomickým a politickým centrem fénické říše. Féničané byli zdatnými mořeplavci, ve 12. a 11. století př.n.l. zakládali obchodní osady na pobřeží severní Afriky na území dnešního Tuniska, Alžírska, Libye, Ibérie, Maroka a zároveň také na Kypru, Krétě, Sardínii, Korsice, Sicílii a Baleárských ostrovech. Koncem 9. století př.n.l. se začínají Féničané obávat svého silného rozpínavého souseda, Asyřanů, a odplouvají na pobřeží severní Afriky, kde podle pověsti královna Ellisa (také Alissa či řecky Didó) zakoupila od berberského krále tolik země, na kolik se vejde jedna volská kůže. Ellisa ji nechala rozřezat na malé proužky a těmi označila velké území na pobřeží s přístupem k moři, kde Féničané zakládají roku 814 př.n.l. fénické město Kart Hadašt (Carthago) – „Nové Město“ jako kolonii Tyrosu. Carthago, nazývající se v té době také „Zářící město“, rozkvétá a stává se obchodní supervelmocí a rivalem Říma.

 

Numidská éra

Numidské civilizace sídlila ve starověku na severovýchodě dnešního území Alžírska, kde bylo starověké berberské království Numidie. Toto království sousedilo s římskou provincií Mauretanie, dnešním územím severního Maroka a severozápadního Alžírska, a fénickým, později římským Carthagem a na jihu bylo ohraničeno saharskou pouští. Numidská civilizace se dělila na dva kmeny, Massyli, sídlícími ve východní Numidii a Massaesyli v západní Numidii. Během II. punské války se Massylové přidali na stranu Říma, zatímco Massaesyliové setrvali na straně Carthaga. Na konci války ustavili Římané náčelníka  kmene Massylů, Massinissu, králem celé Numidie.

Punské války

Punské války proběhly mezi  fénickým Carthagem a Římany v letech 264 př.n.l. až 146 př.n.l. a jejich opravdovým důvodem byl zájem obou, v té době nejsilnějších a nejmocnějších států ve Středomoří, o ovládnutí celého středomořského prostoru. V těchto válkách se střetly dvě zcela odlišné koncepce jak státní, tak vojenské: republika Řím, jež měla vojsko sestavené z občanů a Carthago, které bylo v té době oligarchií a jehož vojska se skládala převážně z žoldnéřů. Název „Punské“ vznikl podle skutečnosti, kdy Římané nazývali Kartagince „Punové“, kvůli jejich fénickým předkům. Původ názvu „Punové“ je spojen s výrobou purpurového barviva, což byl hlavní zdroj příjmů ve fénické oblasti.

I.punská válka

Záminkou I.punské války, která vypukla v roce 264 př.n.l., byla Sicílie, na níž si obě mocnosti činily nárok.Ve válce na moři vítězili Kartaginci, avšak na souši Římané. Později si Římané velice rychle vybudovali srovnatelné loďstvo a utkali se s Kartaginci u Liparských ostrovů, kde však Řím utrpěl porážku. Následovala bitva u Myl a Eknomu, kde

 Římané zvítězili. Bitva u Enomu byla jednou z největších námořních bitev v historii, utkalo se zde 300 tisíc mužů. Roku 255 př.n.l. při obléhání Carthaga, Kartaginci spolu se svým spojencem, spartským vojevůdcem Xanthippem, Římany porazili. Poslední bitva této války se odehrála v roce 251 př.n.l. u Aegatských ostrovů, kde Řím zvítězil a Carthágo se definitivně vzdalo. Kartaginci museli opustit veškerá jimi ovládaná města a lokality na Sicílii a zaplatit Římu válečnou daň.

Po této válce bylo Carthago finančně naprosto vyčerpané, nedošlo ani k zaplacení žoldnéřů v armádě, což bylo důvodem k jejich povstání, trvajícímu tři roky. Toto povstání potlačil až jeden z kartaginských vojevůdců Hamilkar. Hamilkar sestavil novou armádu a vydal se na území dnešního Španělska,  kde dobyl jeho velkou část. Po jeho smrti nastoupil na jeho místo Hasdrubal, který dobyl další území na  jihovýchodním pobřeží a vybudoval tam tzv. „Nové Carthago“. Daně z dobytých území poskytly Carthagu jeho dřívější moc. Po smrti Hasdrubala v roce 221 př.n.l se stal kartaginským vojevůdcem Hannibal.

II.punská válka

Kartaginci vedení Hannibalem dobyli v roce 220 př.n.l. město Saguntum, spojence Říma. Řím žádal o vydání Hannibala, avšak Carthago reagovalo vyhlášením války Římu. Roku 218 př.n.l. se Hannibal, který byl nejen vynikající vojevůdce, ale také stratég, vydal se svým vojskem a slony jako bojovými zvířaty po souši, podmanil si galské kmeny a

 napadl Římany u města Cann ze severu, tedy odtud, odkud to Římané naprosto nečekali. Římané utrpěli největší porážku ve své dosavadní historii, v této bitvě padlo na 70 tisíc římských vojáků. Hannibalovo přiblížení k Římu vyvolalo v Římanech obrovskou paniku. V roce 210 př.n.l. dobyli Římané  poslední kartaginské město na Sicílii, Akragas, a zmocnili se města Tarentu, které bylo Hannibalovým hlavním opěrným bodem na italském kontinentu, o rok později dobyli Nové Carthago. V roce 204 př.n.l. se Římané vylodili v severní Africe u Utiky. Hannibal se tak musel stáhnout od bran Říma a vrátit se do Afriky na pomoc Carthagu.  Roku 202 př.n.l. se utkal  s Římany a jejich spojencem, numidským králem Massinissou, u Zamy, kde byl poprvé v životě poražen. Carthago tak ztratilo  Hispánii a mimoafrické državy a muselo Římu vydat všechny válečné lodě a slony a zaplatit Římu válečnou daň.

Dalším důsledkem této porážky byla i skutečnost, že numidský král Massinissa jako spojenec Říma, mohl volně zabírat a okupovat jakákoliv kartaginská území. Toto bylo podnětem pro vznik III. punské války, neboť Carthago reagovalo na tuto okupaci útokem na vojska numidského krále, což Řím kvalifikoval jako porušení mírové smlouvy a roku 149 př.n.l. vypověděl Carthagu válku. Carthago vyslalo do Říma posly s omluvou a vyjádřením, že se podřídí všem požadavkům Říma. Řím však stanovil  Carthagu nesplnitelnou podmínku, zbourat město Carthago a postavit nové minimálně 10 mil od břehů moře. Tento požadavek byl příčinou III. punské války. Carthago uzavřelo své hradby, začalo vyrábět zbr

aně a povolalo do armády obyvatelstvo.

III. punská válka

Roku 147 př.n.l. začali Římané obléhat Carthago, zablokovali jeho přístav a tím i zásobování města. V roce 146 př.n.l.nabídli Kartaginci Římu mír, avšak Římané jej nepřijali, dobyli Byrsu a  srovnali  Carthago se zemí. Díky zániku města zanikla i kartaginská kultura, která byla posledním zástupcem kultury fénické. Zachovalo se pouze fénické písmo, které dalo základ písmu řeckému a také latince.

Římská éra

V roce 146 př.n.l. se území Tuniska stává římskou provincií Africa.V roce 122 př.n.l. vyrostlo na území původního fénického Carthaga Carthago římské. Strategická poloha Carthaga z něj udělala v krátké době třetí nejdůležitější město Římské říše. Byly zde vybudovány akvadukty a zavlažovací kanály.  Obchodně opět rozkvétá  a stává se obilnicí Říma. Ve městě se začíná rychle šířit křesťanství a již v 1. století se stává státním náboženstvím. Roku 439 zaniká římská provincie Africa.

Vandalská éra

Po rozpadu římské říše obsadili území dnešního Tuniska Vandalové, kteří předtím žili v Andaluzii. V roce 439 vytvořili nezávislé království s hlavním městem Carthagem. Za necelých sto let vlády zničili všechno to, co bylo Římany budováno po šest století. Království Vandalů zaniklo v roce 534.

Byzantská éra

V roce 534 dobyl území dnešního Tuniska byzantský vojevůdce císaře Justiniána. úUzemí bylo připojeno k Byzantské říši. Zároveň bylo dobyto území dříve patřící k západořímské říši, Itálie a jižní Hispánie. Poté následovala krátká nadvláda Byzantské říše.

Arabská éra

Expanze Arabů spolu s rozmachem islámu z Arabského poloostrova začala na území dnešního Tuniska v roce 632 a pokračovala západním směrem. V roce 642 vyhnali Arabové Byzantince z tohoto území.

chalífát Umajjovců

Od roku 661 bylo území Tuniska součástí islámské říše, chalífátu, dynastie Umajjovců. Vládci chalífátu Umajjovců sídlili v Damašku. V roce 669 za podpory místního berberského obyvatelstva dosáhli území dnešního Kairouanu a založili svaté město muslimů, Kairouan.

chalífát Abbasovců

Další známou vládnoucí dynastií byli Abbasovci, kteří vládli arabskému chalífátu od roku 750 do roku 909. Z Abbasovců pocházel jeden z nejznámějších panovníků Hárun Ar-Rašíd. Jejich říše se rozkládala od území západní Afriky, přes severní Afriku až po Arabský poloostrov a dnešní území Iránu.

chalífát Fátimovců

Nástupci Abbasovců byla dynastie Fátimovců, jejichž chalífát roku 909 ovládl severní Afriku, ostrov Sicílie, Sýrii, Paletinu a západní část Arabského poloostrova. Dynastie Fátimovců  založila roku 969 Káhiru jako nové sídelní město šíitského kalífy. Vláda této dynastie trvala do roku 1171.

chalífát Almohadů

Nástupci dynastie Fátimovců byla dynastie Almohadů, dynastie berberského původu, která vládla území severní Afriky, území států dnešního Maroka, Alžírska, Tuniska a Lybie až do 13.století. Konec této říše byl postupný vlivem povstání, bojů a půtek jednotlivých kmenů chalífátu.

chalífát Marínovců

Marínovci, dynastie berberského původu, se od 12.století účastnili bojů a půtek v almohádovské říši. Marínovci postupně vytlačovali Almohadovce z jejich území a počátkem 14.století dobyli území dnešního Tuniska a Alžírska.

Osmanská říše

Dále následovala nadvláda Osmanské říše, nazývané také „Říše Otomanská“, která byla jednou z nejmocnějších a největších říší ve Středozemí v 15. až 18. století. Osmanská říše byla monarchií, jenž se rozkládala na území Malé Asie, Balkánu, Černomoří, Blízkého a středního východu a severní Afriky. Říše se dělila na vilájety-provincie.

Francouzská nadvláda

Francie kolonizovala v 19.století tři státy severní Afriky. První bylo Alžírsko roku 1830, druhé Tunisko, jež se stalo protektorátem 12.5.1881 a třetí Maroko roku 1911. Tunisko bylo francouzským protektorátem až do roku 1956. V roce 1927 do politického života v Tunisku vstupuje mladý právník Habib Bourguiba. Ve druhé světové válce, v době obsazení Francie Německem, v letech 1939 až 1943, spravuje Tunisko kolaborantská vláda ve Vichy. V roce 1943 po tuhých válečných bojích získávají Tunisko spojenci a je obnoven francouzský protektorát.

Získání nezávislosti, vyhlášení Tuniské republiky

20.3.1956  vyhlásilo  Tunisko nezávislost na Francii a stalo se Tuniskou republikou. Prvním prezidentem se stal Habib Bourguiba.

7.11.1987  na jeho místo nastoupil Zin Abdin Ben Ali.

Zeptejte se


CK ULYSSES T.R.U.S.T. PRAGUE spol. s r. o. si vyhrazuje právo na moderování příspěvků