Původní obyvatelé

Rozsáhlé a členité území severní Afriky bylo na počátku historické doby osídleno kmeny, pro něž se teprve daleko později u arabských a evropských dobyvatelů ustálil název Berberové. Toto jméno je arabskou obměnou známého řeckého i do latiny převzatého slova „barbar“. Kmeny a národy tímto jménem označované ho samy neužívaly, ale od nejstarších dob se nazývaly jménem, jehož základem byl „maz-„ jež se objevuje i v osobních jménech.

Členitost severní Afriky nebyla příznivá k vytvoření národní jednoty či jediného státu pro všechny její obyvatele. Kdykoli se tak v minulosti stalo, dovršili sjednocení cizí dobyvatelé a národnosti i kmenové různosti zůstaly i pod jednotnou vládou zachovány.

Ze starověku se zachovalo v řeckých i latinských geografických a historických spisech množství názvů berberských kmenů a národů, z nichž jen některé se zdržovaly na stejném území po delší dobu.

Území na západ od Velké Syrty obývali Nasamónové. Jižně od nich v oázách na okraji Sahary sídlil mocný kmen Gamantů. Pro kmeny a národy na území dnešního Tuniska a přilehlé části Alžírska užívali Řekové názvu Nomades, který však v řečtině znamenal i obecně kočovné pastevce – z toho vzniklo naše slovo „nomádi“. Avšak řecké jméno podobně jako latinský název Numidae, Numidové, navazoval na podobně znějící jméno africké, jehož souhlásky se zachovaly v nápisech z 2. století před n. l. Z jednotlivých numidských kmenů jsou v 3. a 2. století před n.l. doloženi Massylové na východě a Massaessylové na západě, kteří vytvořili rozsáhlá království. Západ severní Afriky, na území Maroka a přilehlou část Alžírska ovládal kmen nazývaný zkráceným názvem Mauri. V češtině dalo toto jméno vzniknout názvu „mouřenín“, jímž se nazývali i černoši. Na jih od Numidů a Maurů kočovaly při severním okraji různé kmeny, z nichž nejmocnější byli Gaetulové, jejichž jméno se zachovalo dodnes pro kmen Geddalů.

Archeologické nálezy i literární zprávy dosvědčují ve starověké severní Africe také obyvatelé černošského typu. Někteří z nich snad pocházeli z kočovných kmenů, které mohly proniknout od jihu přes Saharu, spíše však byli do severní Afriky zavlečeni jako otroci.

V historické době žily severoafrické berberské kmeny v patriarchálních rodech. Některé zprávy však mluví o matriarchálních vztazích, ty existují u Tuaregů v lybijských oázách, potomků starověkých Garamantů, dodnes. Důležitost mužských příbuzných z matčiny strany i u jiných severoafrických kmenů patrně ukazuje, že matriarchát býval ve starších dobách rozšířen i u nich Sdružování rodů pod vedením náčelníků kmenů je doloženo již v nejstarších zprávách o severní Africe. Rozsáhlejší státy však vznikaly teprve v době, kdy do vnitrozemí pronikaly fénické vlivy z pobřežních měst.

Již před příchodem prvních fénických kolonistů pěstovali obyvatelé severní Afriky v úrodných pobřežních rovinách, v údolí řek i na náhorních planinách obilí, olivy a vinnou révu. Směrem do suššího vnitrozemí ubývalo zemědělství a půdy bylo využíváno k pastevectví. Některé převážně pastevecké kmeny sily též obilí pro vlastní potřebu, jiné se stěhovaly se svými stády po žních do zemědělských oblastí. Pastevecké kmeny pěstovaly hlavně ovoce, méně již skot. Hranice oblasti vhodné pro zemědělství se měnila podle množství dešťových srážek, avšak smíšený způsob hospodaření umožňoval překonat i řadu suchých let. Doplňkem obživy, zvláště v jižních oblastech, zůstával lov. Pastevci lovili i nebezpečné nepřátele svých stád, lvy a leopardy.

Řemeslná výroba kůží, tkanin a drobných předmětů ze dřeva, kostí a rohoží byla určena jen pro vlastní potřebu. Nedostatek rud nutil k dovozu kovových předmětů.

Námořní obchod na pobřeží Středozemního moře obstarávali cizinci. Obchodní styk přes Saharu byl dosti obtížný, vyplatila se jen doprava velmi vzácných předmětů, zlata drahých kamenů, slonové kosti a léčivých bylin. Ve starší době se k tomu používalo dvoukolových vozů, tažených koňmi i karavan koní, oslů a volů. Dopravu přes Saharu i podél jejího severního okraje obstarávali zvláště Garamanti. Velbloudy zavedli do severní Afriky teprve Římané na počátku naší éry, ve větším množství pak císař Septimus Severus kolem roku 200 n. l. Díky tomu bylo možno udržovat cesty přes Saharu, i když prameny stále více vysychaly. Obchodní styky i válečné výpravy mezi západní částí severní Afriky a blízkým jihem Iberského poloostrova, jež jsou různým způsobem doloženy již v období předhistorickém, trvaly i v době historické.

Severoafričtí polokočovní pastevci bydleli v lehkých chýších, zemědělci si stavěli kamenné a hliněné domy ve vesnických. Opevněná města si budovali Afričané patrně teprve po vzoru fénických kolonistů. Berberské jazyky, jimiž mluvili nejstarší historičtí obyvatelé severní Afriky, patří do skupiny jazyků hamitosemitských. Zachované doklady však nedovolují přesněji stanovit vzájemné vztahy těchto starých jazyků ani jejich poměr k dnešním berberským nářečím. Snad již ve 3. století před n. l. bylo vytvořeno podle vzoru fénické abecedy, nikoli však jejím přímým napodobením, numidské tzv. lybijské souhláskové písmo. Zachovalo se přes tisíc nápisů jím psaných, nejcennější jsou nápisy numidského krále Massinissy. Z lybijského písma vzniklo podstatným zjednodušením tvarů dnešní písmo Tuaregů, tzv. tfinagh. Pro nápisy v berberských jazycích se ojediněle používalo písma fénického a latinského.

Archeologické a literární údaje dosvědčují, že staří Berbeři měli velmi vyvinutý kult předků. Numidským králům byla vzdávána úcta téměř božská, patrně podle starých domácích tradic. Náboženské projevy starověkých Berberů byly věnovány spíš přírodním silám, jako Slunci a Měsíci, nebo různým místním božstvům. V pozdějších dobách se tato africká božstva směšovala s fénickými a římskými.

Zmínky o způsobu života starověkých Berberů jsou roztroušeny u různých řeckých a římských spisovatelů. Poměrně nejvíc údajů obsahuje epopej latinsky píšícího básníka Corppa z 5. století před n.l. Protože se však způsob života Berberů příliš neměnil, možno si jej podle těchto pozdních zpráv představit i pro starší dobu.